Reakce čtenářů

Význačný slovenský teoretik literatury Ondrej Herec dokládá (a není jediným odborníkem s tímto přesvědčením), že poezie i sám žánr fikce spadají do nejširší sféry fantastiky. Jistě by se o daném názoru dalo diskutovat, jsou však díla, která tuto příbuznost plně potvrzují.
Románový cyklus Zahrada představuje jedno z nich: v kontextu tuzemské tvorby patří k nejpůsobivějším. Jeho autorkou je Mgr. Jana Richterová, členka Obce spisovatelů ČR. Navzdory vzdálenosti mezi Prahou a Opavou, kde žije a pracuje, přijala pozvání do Karlína.
Mgr. Jana Richterová absolvovala humanitně a výtvarně zaměřená studia a pětiletý psychoterapeutický výcvik v hlubinné a psychodynamické psychoterapii. Působila dlouho v oblasti zdravotnictví jako arteterapeutka, je členkou České arteterapeutické asociace. Věnovala se pedagogické činnosti, arteterapii vyučovala na Ostravské univerzitě.
Na karlínském setkání autorku doprovázela Mária Schwingerová, vynikající překladatelka zejména odborných publikací v němčině, působící na severní Moravě. Ta se při tvorbě Zahrady podílela jako stěžejní beta-čtenář, především pak jako znalkyně esoteriky a židovské kultury. Mezi překlady této kultivované a vzdělané dámy s velkým charismatem patří mimo jiné Trithemiův spis De septem secundeis nebo monografie týkající se významného židovského teologa a filozofa Martina Bubera.
Ještě před začátkem besedy s milými hosty se v Pražském klubu spisovatelů představil nový člen Obce spisovatelů ČR, Mgr. Tomáš Kepka, režisér, fotograf, dramaturg a vysokoškolský pedagog – autor půvabných pohádek. V Karlíně se s ním brzy setkáme při jeho vlastním vystoupení.
Paní Richterová si připravila prezentaci, ale k jejímu promítání nedošlo, celý večer se odvíjel ve velmi osobní, podnětné atmosféře. Besedu provázela řada dotazů jak moderátorky
Františky Vrbenské, tak zaujatých posluchačů. Bylo na co se ptát – na tvůrčí postupy, inspirační zdroje, vztah autora ke svým textům, na místo subžánru new adult fantasy (do něhož Zahrada zčásti spadá) v současné beletrii, na fenomén literárních postav, dokonce na autorčiny zkušenosti s psychologickou analýzou a arteterapií. Vyhrazený čas málem nestačil, tím spíše, že cyklus Zahrada i samu Janu Richterovou lze právem pokládat za mimořádný literární zjev.
Málokdo vstoupí na knižní trh románovou prvotinou, v tomto případě celou pentalogií, která však působí vytříbeným, precizním a oduševnělým dojmem. Žádný literární pokus, ale vyzrálé, promyšlené dílo. Už prvý svazek Sféra (2013) vzbudil oprávněný zájem a sklidil vynikající kritiky. Následovaly Lovec (2014), Návrat (2015) a Velmistr (2016), v příštím roce bude publikován závěrečný díl.
Kultivovaný, napínavý příběh skupiny mladých lidí se odehrává v současnosti, mimořádnou hloubku i jedinečnost mu dodávají originálně pojaté fantastické a mystické prvky. Zároveň však spisovatelka dbá na velmi věrné, barvité zobrazení stávající reality. Neobvykle věrohodným způsobem spojuje přesně vykreslené prostředí a propracovanou psychologii postav s myticko-mystickými konotacemi, s podprahovým vnímáním a percepcí mnohotvárnosti univerza.
Vzniklo tak mimořádné dílo na pomezí magického realismu a netradiční fantasy, k němuž nenaleznete srovnatelně formovanou a kvalitní prózu nejen v Česku, ale ani v současné zahraniční literatuře.
Ačkoliv hodiny varovně připomínaly hostům odjezd vlaku, ještě se v přívětivém a povzbudivém prostředí „našeho Karlína“ neformálně debatovalo a hovořilo (dokonce i dlouho po jejich odchodu setrvali horliví besedníci). Přesto mnohé zůstalo toho březnového večera nedopovězeno. Budeme se těšit příště, až paní Jana představí poslední svazek své pentalogie. Zatím se můžete podívat na její webové stránky, kde vedle informací o knihách naleznete krásné obrazy a hudbu, které spoluvytvářejí kouzlo Zahrady.

PhDr. Františka Vrbenská
Setkání Pražského klubu spisovatelů v Karlíně dne 21. 3. 2017

Jsem z obou knih (Sféry i Lovce) nadšená. Nejsem moc fanda české beletrie, ale tato se mi skutečně dostala pod kůži. Líbí se mi, že knihy v sobě kloubí všechno možné - různé žánry, různé životní příběhy, rozdílné životní perspektivy atp. a přesto příběh působí jako kompaktní celek. Snažím se přijít na pocity či popis nějakého emočního rozpoložení, které vě mně čtení příběhu vyvolalo....a asi nejvýznamnějším je naděje, kterou je celý příběh protkán a která se přenesla v nějaké nekonkretizované podobě i na mně jako čtenáře.

Vladimíra Klíčová

Téma ZAHRADY Jany Richterové lze označit za něco zcela nového a neobvyklého na našem knižním trhu, a proto také velice přitažlivého.
Ve druhém dílu Zahrady pod názvem Lovec se opět setkáváme se skupinou mladých lidí, s nimiž jsme se již seznámili ve Sféře. Protože však prostředí Zahrady není nikterak jednoduché, nemohou 8takoví být ani její účastníci. A tak se seznamujeme s jejich mnohotvárností, s tím, že všichni mají kromě života vnějšího i život vnitřní, často pečlivě skrývaný, a to i před nimi samými. A je tu i jejich minulost, ožívající paralelně s přítomností. Každý z nich je nadán určitými schopnostmi, kterým se teprve učí rozumět a pracovat s nimi. A právě tato mnohovrstevnatost činí naše hrdiny velice zajímavými, nevšedními, nutí nás o nich hlouběji přemýšlet, diskutovat s nimi. Chápeme je v jejich postojích a současně nechápeme. Nic není jen černobílé, a proto nemusí být prvoplánové zlo ztotožněno s člověkem, od kterého bychom ho čekali. A navíc zjišťujeme, že i andělé mají své slabé stránky, což je však činí o to nám bližší.
V Lovci ještě více než ve Sféře vyniká svět snů, kdy se sen promítá do skutečné reality a realita naopak do snu. Hranice mezi těmito dvěma světy se neustále mění, občas dokonce stírá, což umožňuje nebezpečné prostupování obou světů. Centrem se stává snový Les, ve kterém se pohybuje, nebo spíše do něj vstupuje a sám se s ním seznamuje, Lovec. On do určité míry, a v podstatě nedobrovolně, ovlivňuje prostředí Lesa i události, které se v něm odehrávají. A přesto, že naši hrdinové mohou do Lesa vstoupit současně, každý z nich vnímá odlišně, co se s ním dělo. A jestliže dosud měli jen jednoho, občas unaveného průvodce svými zápasy, svými láskami i svými omyly v osobě Michala, téměř v závěru knihy vstupuje na scénu nová a velice překvapivá postava julie, Johanovy sestry.
Co dodat? Román Jany Richterové je velice čtivý, psaný svěžím a neotřelým slohem. Děj čtenáře naprosto vtáhne, a to tak, že má pocit, že se stává jeho součástí. Imaginárně se pohybuje příběhem a nutí ho to konfrontovat vlastní postoje s postoji jednotlivých postav.
Lovec, stejně jako Sféra, rozhodně nepatří k těm knihám, které přečteme a poté je (i když třeba s dobrým pocitem) odložíme. Naopak, stále se k nim vracíme. A jak jinak, když jsme do děje už jednou vstoupili?

Eva Vovsová

První, co mě oslovilo hned na prvních stránkách literární prvotiny Jany Richterové, je nesmírná bohatost, barevnost a vrstevnost autorčina jazyka. U současných autorů je to jev nevídaný. Paní Richterová mě také překvapila tím, kolik témat do své knihy dokázala zahrnout, a je vidět, že „nevaří z vody“, ale má skutečně hluboké znalosti. Ať už jde o vědomosti filozofické a z oblasti náboženské, tak o znalosti ryze všední jako vaření (tady mi hodně často padala čelist), móda a design (to jsem si jako žena opravdu užila) nebo když se ve svém líčení dotýká umění či folklóru. Vše je propojeno praktickými zkušenostmi z psychologie, znalostí lidské duše, lidských slabůstek, bojů a mnoha odstínů lásky. Láska je ostatně to, co jako červená nit protéká celý příběhem a s níž si musejí poradit smrtelníci i nesmrtelní. Bohatý příběh mladých lidí, které spojuje jedno nejmenované město, mi svým líčením připomněl pocity, které jsem zažívala při čtení románů Lva Nikolajeviče Tolstého. Paní Richterová říká, že je autorkou velkých pláten. Ráda tomu věřím a budu se na další díly Zahrady těšit. Četba pro mě v tomto případě znamenala „povídat si“. Kniha nebyla z těch, které zhltnete na posezení, naopak: byla to práce. Ale krásná práce!

čtenářka Božena Muczková, Kravaře

Román o lásce a lidských vztazích, o dobru a zlu, která zároveň existují i neexistují mimo nás. Skupina mladých lidí za pomoci člověka-anděla postupně poznává své neběžné schopnosti, kvůli kterým se stává cílem mocného zla, likvidujícího otevřenost a svobodu. Střety s ním, snaha mu odolat a přemoci ho jsou součástí jejich životů, stejně jako práce, zábava, cesty a přátelství. Čtivá a vizuálně bohatá kniha, v níž se všední současnost proplétá s realitou snů, legend, mýtů, lidové tvořivosti, hudby, příběhů ze svatých knih, filmů, klasických děl světové literatury. Běžný život i napětí, jasné příběhy i záhada, téměř detektivní příběh i hororové obrazy v jednom. Kniha o všem podstatném.

Margarita Troševa Ph.D.

Agentura Mám talent

Kniha Jany Richterové překvapuje nenásilným propojením současného, všedního a denního života svých postav, jež se v rámci děje navzájem potkávají a poznávají, s jejich životem vnitřním a „nočním“, který vzácným způsobem neizoluje a neuzavírá jednotlivého hrdinu do autonomního světa, ale naopak ho ještě víc nežli v každodenním životě přibližuje k těm druhým...Toto spojení poukazuje také na rozměr reality, jež je v pojetí Zahrady skutečnější než všechny pracovní i milostné záležitosti, resp. všechny tyto záležitosti plynou z ní a dějí se na jejím základě. Autorka se této reality vytrvale drží, je to svět, který její postavy pevně nese a z něhož žijí. Proto by čtenář neměl počítat s pouhou metaforou, kterou v sobě fantasy příběhy většinou nesou. Psychická realita realitou být nepřestává. Světy, do nichž se postavy noří, se dotýkají hrdinů příběhu stejně jako každého z nás velmi skutečně a črtají obrazy našich životů ve snech a zejména v myšlenkách, které jako mořské vlny narážejí na skalnaté a pevné břehy rozumu, jenž se je pokouší pořádat a korigovat – otázkou však je, zda vždy správně a smysluplně.

Mgr. Mária Schwingerová, překladatelka

Tématika fantasy je dnes velmi populární mezi čtenáři všech věkových kategorií, úspěšné knihy se stávají kultovní záležitostí, mají své webové stránky a fan-kluby, jsou často zfilmovány a je na ně navázán merchandising. Zahrada Jany Richterové má potenciál stát se stejně úspěšnou proto, že čtivou a do děje vtahující literaturu zasazuje do slezských a moravských lokalit, které jsou pro českého čtenáře známé a dostupné. Tento fenomén zatím není v česky psané literatuře fantasy příliš využíván, přestože v sobě nese ohromné možnosti...

Ivo Mludek, novinář, publicista a pedagog

Autorčina prvotina je dílem svěžím, čtivým, jazykově neotřelým.  Spisovatelka v něm prokazuje nejen schopnost živě a s humorným nadhledem vyprávět příběhy mladých současníků, ale zároveň odkazovat k tomu podstatnému, na co by člověk neměl rezignovat - k úctě, vztahu a zodpovědnosti vůči místům, ze kterých pocházíme a v nichž žijeme, k sounáležitosti s lidskými společenstvími, jejichž jsme členy, k respektu k duchovním i lidským hodnotám, z nichž pak můžeme čerpat motivaci a sílu k hledání své cesty životem. Příběh zůstávající v dimenzích velmi atraktivního žánru fantasy postmodernisticky propojuje tradice s novodobostí, duchovní hodnoty s banálními okamžiky všedních dnů, vážnost s humorem, realitu s fantazií, svět zastřený tajemstvím se zprofanovanými symboly současné komerci poplatné doby, a tak vytváří zábavnou, hravou i napínavou koláž, která může mít ambice stát se čtenářsky velmi úspěšnou.

Mgr. Milena Rosová, lektor a pedagog

Chvíli to trvalo, než jsem se pročetl a pak včetl, než jsem vzal za své autorčiny vyjadřovací prostředky, styl psaní a začal pak objevovat tajemství knihy, jednotlivých příběhů jednotlivých postav, jejich proplétaní a návaznosti ve vyprávění – prostě jsem tomu propadl, podlehl a těšil jsem se na chvíle, kdy budu zase mít čas číst v klidu a soustředěně dál. Náznak sci-fi dává celku ještě navíc velké tajemství a zvědavost roste, co bude dál, jak se děj vyvíjí, fandil jsem postavám, nebo naopak – a stále přede mnou byl – a i teď je – velký otazník – jak se to bude celé vyvíjet a pokračovat dál.

Mohu vřele doporučit ke čtení všem, kteří hledají příběh ze současnosti, který má nádech krimi nebo detektivky a celý je ještě obtočen nejasností něčeho, o čem se v posledních letech také mluví – sci-fi – jsou mezi námi „návštěvníci“ z cizích světů, planet, kteří se snaží lidstvo nějak obohatit, vylepšit a také opačně? Máte-li rádi podobná témata, příběhy, s chutí se pusťte do čtení !

Miroslav Rataj, člen činohry NDM Ostrava

ROZINA.odt.docx

 

Ze soukromé korespondence laskavě vybráno a uspořádáno mým váženým přítelem Miroslavem Stonišem, českým básníkem, prozaikem, dramatikem a scénáristou.

Vážená paní Richterová, už si nevzpomenu, kde jsem četl, že štěstí je to jediné, co se zdvojnásobí, když se rozdělí. Řekl bych, že totéž platí o radosti.

A tak mi nebraňte poslat Vám pár odstavců poněkud zmateného dopisu, v němž se chci vyznat z radosti, jež se mne zmocnila při četbě Vašeho Lovce; moc si přeji, abyste můj dopis přijala s porozuměním a přehlédla, že se vyjadřuji poněkud neobratně a že se mi nedostává dosti literárně vědných termínů. Ostatně litrárně vědné termíny nemám rád, protože přečasto jako těžká černá duchna zakryjí životem pulzující dílo.

xxx

Tak tedy opakuji (vidíte, už jsem zmatený), že se mne zmocnila radost při četbě Lovce, jenž je druhou částí Vaší zamýšlené pentalogie Zahrada, a hned spěchám, abych se s Vámi o svou radost rozdělil a tím ji zdvojnásobil. Knížka mi po přečtení vypadla z ruky, avšak nikoli Váš románový příběh, ten mi zůstal vězet v hlavě a jen tak mi z ní nevyprchá. Román mi odhalil Váš duševní svět a já jsem se v něm s potěšením pohyboval a doprovázel Vás na Vaší literární cestě. Avšak povězte, paní Richterová: není literární cesta spisovatele, ale jen toho spisovatele, který za něco stojí a neplácá do větru, též cestou jeho myšlenek, citů, tužeb, snů, nadějí, věr a přání? Pakliže ano, vážená paní Richterová... ale teď se na okamžik zastavím a poprosím, abych Vás směl oslovovat Jano R. To se mi líbí, buďtež mi tedy Janou R.! A teď abych se vrátil a pokračoval, Jano R.: pakliže literární cesta spisovatele je též cestou jeho myšlenek, citů, tužeb, snů, věr a nadějí, pak jsem prožil hezký čas nejen s Vaším románem, nýbrž také s Vámi. Stala jste se mi blízkou, vnímal jsem Vás jako spřízněnou a dokonce jsem si namlouval, že slyším Váš hlas. 

xxx

A těším se na další svazky Vaší Zahrady! Těším se jako malý kluk, který věří, že mu Ježíšek nezapomene přinést elektrický vláček. Já už ovšem o elektrickém vláčku nesním, a pakliže se tedy těším na další svazky, tak snad jen proto, abych opět mohl jít cestou Vašich tužeb, citů, věr a snů. Napsala jste, že obraz či sochu můžeme považovat za zhmotnělý sen. Neplatí to snad ještě více o románu? Tak už se domýšlíte, proč chci číst Zahradu? Ano, přiznávám to – abych se mohl toulat Vašimi sny. 

xxx

Povězte, Jano R., kam chodíte na své metafory? Těma uhrančivýma, intenzivně zkoumajícíma očima pod výrazným obočím a vlnitými prameny tmavých vlasů, hrnoucími se po ramenou dolů jako pověstná stáda na úbočích Gileádských hor, byla Julie charakteristická. Kde se takové metafory prodávají, na kterém rynku a ve kterém stánku? Hned bych se tam také rozběhl a nějaké si koupil, aby má próza nebyla tak plochá. 

xxx

Obdivuji, Jano R., jak láskyplně berete do dlaní češtinu, tu chuderku, do níž dnes leckterý spisovatel buší kladivem, pokoušeje se z ní vymlátit duši a učinit z ní sprostou děvku. Pokud stále ještě tvoří spisovatelé a spisovatelky jako Vy, zůstává češtině naděje, že najde azyl a přečká to jazykové běsnění a ovšem též lhostejnost, s níž mnozí sledují její cestu vedoucí k úpadku.

Vaše čeština je pramenitě čistá a lahodná a plná podzemních minerálů, chutná v ústech jako šumivé víno a zachovává si svou opojnost z časů Dobrovského a Jungmanna. A ovšem také s časů Jana Blahoslava a jiných českých humanistů. 

xxx

Bez mučení přiznávám, Jano R., že svým Lovcem jste ke mně vyslala myšlenky, které šly dosud mimo mou anténu, avšak teď je již zachytávám a s překvapením zjišťuji, že nejsou ani cizí či obskurní, nýbrž vzrušivě nové a krásně zneklidňující. 

xxx

Už Vám někdo řekl, Jano R., že nádherně popisujete či spíše prožíváte všechny milostné scény a magickou, ba až opojnou silou vtahujete čtenáře do jejich gravitace? Vaše milostné scény, to jsou kosmické černé díry, z nichž není úniku! Avšak v nichž se také rodí nový život možná příštího vesmíru. Proč by v černé díře nemohl na trojnožce spočívat alchymistický kotlík, který kritickým nahromaděním lásky vybuchne a ozáří nás novým poznáním? 

xxx

Tvoříte své postavy, Jano R., z hlíny své fantazie, kterou Vám přináší vítr imaginace, avšak přesto jsou všechny ty postavy, ať už Mara, Anna, Tomáš, Nikolaj, Michal, Julie či Johan, velmi zemité a vklíněné do kořání, z něhož vyrůstá naše současnost. Jsou zemité, dovolte mi to říci, jako Adam, jenž vzešel z dlaně Hospodinovy. Ačkoli, kdožví, možná i Hospodin byl při tvoření podněcován nejen hlínou, nýbrž též fantazií.

xxx

Jano R., román je jako zvon, stačí jeden úder, aby zvonař rozpoznal, zdali se zvon, až bude zavěšen do věže, rozezní ke chvále Páně čistě a líbezně.

A Váš zvon, radostně to rozhlašuji, zní k potěše ducha i všech smyslů.

xxx

A ke konci svého dopisu Vám ještě melduji, že před půlhodinou mi paní listonoška přinesla Sféru, první část Vaší Zahrady. V nejmenším mi nevadí, že budu číst Vaši pentalogii napřeskáčku, dokonce soudím, že to bude zajímavé a dobrodružné, neboť mnohé osudy mne bezpochyby zaskočí a usvědčí z omylu. Bude to jako celodenní plavba patero horskými jezery, plavba z jezera do jezera dlouhým horským údolím, teprve navečer při cestě domů si složím všechny obrazy do jednoho panoramatického snímku.

A ten snímek, to bude Vaše Zahrada, Jano R.

Miroslav Stoniš